My jsme malí muzikanti

Po dlouhé době zase přináším pár tipů z praxe. Tentokrát k hudebnímu tématu.

V koutku s námětovými hrami měly děti připraveny postavičky muzikantů. Tyto jsem si vytvořila v Canvě. Podobný typ postaviček jsem poprvé použila nedávno v rámci tématu zimních zvířat (koupila jsem je v pdf od Verdael) a děti si s nimi ohromně v rámci volných her vyhrály. A tak jsem vytvořila později také postavičky k zimním sportům a nyní muzikanty. Výroba je jednoduchá, jen je potřeba je vytisknout na tvrdý papír.

Po dlouhé době jsme také vytáhli tablety. Měla jsem už dávno materiál s QR kódy hudebních nástrojů a konečně jsme ho mohli vyzkoušet. S QR kódy jsme zatím pracovali jen společně v rámci tematických dopoledních stezek - např. jsem připravila QR kódy se zvuky zvířat o kterých jsme si povídali a připevnila je na kratší procházkové cestě. Práce s QR kódy ale není nějak těžká a děti skutečně během chvíli zvládaly samostatně a s kamarády na tabletech pracovat. Jedinou komplikací jsou tam reklamy, které je potřeba po každém spuštění kódu křížky proklikat (ani s tím ale děti problém nemají).

Na druhém tabletu byla připravena aplikace Výukové kartičky, kde děti buď označovaly správný obrázek dle mluveného názvu nebo hrály pexeso s hudebními nástroji.

Jeden z chlapců mi ještě říkal, že existuje i aplikace na tvoření hudby. Nestihla jsem to během týdne zjistit, tak snad příště. To by bylo také super obohacení.

 

Knížky, to je moje srdeční záležitost. S každým tématem se těším na to, jaké knížky dětem nabídnu, často objevím nějakou novou, o které jsem dosud neslyšela. U tohoto tématu je mým objevem Děda Gus a já od Keitha Richardse.

Ačkoli už jsem v dřívějších článcích psala o tom, jak děti v mé třídě běžně hrají podle barevných not, musím přiznat, že letos jsme se k nim dostali až teď. Budiž mi odpuštěno, že v rámci sžívání se v nové školce člověk hned nevzpomene na vše. Nabídka různých barevně připravených písniček je již celkem bohatá. Mně se nakonec nejvíce osvědčila verze od Kuklíků (mají verzi s vánočními koledami i lidovými písničkami). Velice sympatické je mi především to, že jsou barevné puntíky již zaznamenány na správném místě v notové osnově a děti se tak již mimovolně právě s notami seznamují - a s tím, že každá klávesa představuje právě nějakou notu. Jen mi tam chybí na začátku houslový klíč, který si tam většinou sama dopisuji. K písničkám náleží krásné omalovánky. V týdnu jsme tedy při ranních činnostech v rámci nabídky omalovánek měli připraveny právě tyto omalovánky. Když byly vybarveny všechny, zalaminovala jsem je a spojila do knížky. Než byly vybarveny všechny obrázky, děti hrály první dny i podle nezalaminovaných not a ničemu to nevadilo. 

Hraní podle barevných not jsou děti nadšené, během chvíle zvládají zahrát jednoduché písničky a cítí se být skutečnými muzikanty. Těším se, jak nyní nabídka hraní na klávesy bude patřit k běžným činnostem.

Jen ještě snad doplním, že při hraní na piano máme pravidla ta, že hraje jen jeden a hrajeme pouze podle barevných not. Když si děti tato základní pravidla zažijí, mohou již hrát vlastní písně. Tato pravidla považuji za nezbytná, abychom se vyvarovali tomu, že ke klávesám sedne několik dětí a budou do nich bezhlavě "třískat".

A hraním souvisí i knížky s kláveskami. Úplně paf z nich nejsem, ale proč ne. 

Reálně to tak v tomto týdnu skoro každodenně vypadalo tak, že pár dětí bylo zalezlých u kláves, některé děti poslouchaly hudební nástroje na tabletu s QR kódy, u jiného stolečku dětem aplikace Výukové kartičky říkala, na jaký obrázek hudebního nástroje mají kliknout a do toho byly skupinky dětí v různých koutech třídy rozprostřeny s kláveskovými knížkami. To vše v rámci ranních her. Ze všech koutů tak zněla hudba, ale nebylo to rušivé, bylo nám tak fajn.

Nabídka úkolů na stolečcích také byla, ale tento týden nikoho nezajímala. Což je ale naprosto v pořádku. Pravda je, že jsem už předem předpokládala, že by děti mohly zaujmout jiné činnosti a proto jsem si s promýšlením této nabídky hlavu tolik nelámala.

Během týdne jsme vyráběli kytárky z kovových víček, gumiček, barevných izolep a dřevěných tyček. Toto je tvoření podle mého gusta - děti si vyrobí něco, s čím si mohou následně hrát a jen tak to někde nevystaví a neodloží.

Zpívali jsme také lidové písničky s klavírem a poznávali písničky podle obrázků - takové ty klasické obrázky od Nesvadby, které jsou asi v každé školce, ale i obrázky z kuklíkového zpěvníčku.

Pokud můžu, sáhnu vždy raději po kytaře. Ale i klavír má své kouzlo (kolegyně klavír ovládá velmi dobře, takže děti ochuzeny o zážitek klavíru nejsou). V těchto chvílích, kdy mám ke klavíru sedat, s láskou vzpomenu na SŠ i VŠ studium. Na klavír jsem se učila hrát až při studiu na střední pedagogické škole . A protože jsem se naučit chtěla, díky vedení pedagogů jsem se naučila hrát natolik obstojně, abych zvládla i náročnější studium předmětů hry na hudební nástroj v rámci VŠ. A především díky přípravě, kterou nám pedagogové věnovali, nyní stačí vzít učebnici/zpěvník a kdykoli jsem schopná velmi obstojně zahrát množství písniček. 

Hudebně - pohybová nabídka byla tento týden obohacena o Clap clap sound. Tato verze je pro předškolní děti velmi fajn, protože neobsahuje moc prvků a velmi rychle se zvládnou pohyb naučit. Ke konci týdne už dokonce některé děti - samozřejmě ty, které této nabídky častěji využily, ostatním "předcvičovaly".

Tančili jsme také podle DJ Raphi píseň Happy. Tohoto chlapíka děti milují a dokáže do tance nadchnout naprosto všechny děti. Pokud ho ještě neznáte, honem si ho na Youtube najděte. 

Ačkoli jsem oslovila rodiče s prosbou o spolupráci v rámci představení nějakého hudebního nástroje, nikdo se nepřihlásil :-D. Takže karta padla na mě. Mě tedy zas tak nevadí dětem pár skladeb zahrát - aspoň je to mé ZUŠ studium k něčemu, ale přeci jen má své kouzlo, když nástroj předvede i někdo jiný než paní učitelka. Alespoň jsme ale to mé snažení nazvali koncertem a dali jsme tomu prostě takový jiný nádech než nějakou řízenou činnost. 

Děti už jsou zvyklé na mou dvanáctistrunnou kytaru, kterou mám ve školce stále a běžně na ni hraji. Zajímavou novinkou tak pro ně vlastně byla moje klasická kytara. Hledali jsme tedy mezi nimi rozdíly, seznámila jsem děti s názvem částí kytary (krk si zapamatovaly až dokonce, takže úspěch). Stačilo zahrát dvě skladbičky. Potom jsem jim ještě ukázala snare bubínek, který jsem si půjčila ze synovy bicí soupravy. Na ten si i mohly zkusit zahrát a nutno uznat, že to pro mnohé byl velmi radostný zážitek. Zkusily si také držení kytary a brnkání. Fotky děti samozřejmě sdílet nebudu, ale právě na nich je krásně vidět ta radost a čisté štěstí z vyzkoušení si skutečných hudebních nástrojů.

V následující den jsme se pustili do společného díla, které během dopoledne postupně děti tvořily. Nejprve jsem ale každé z dětí vyfotila - samozřejmě jsem se každého zeptala, zda smím. A zeptala jsem se jich, jaký hudební nástroj se jim líbí, na jaký by se rádi naučili hrát. Fotky těchto nástrojů jsem v rychlosti našla v Canvě a vytiskla stejně jako fotky dětí. Děti si pak obličeje vystřihly, stejně tak nástroje, nalepily na velkou čtvrtku a dokreslily své tělo.